Pěšky přes Sardinii

Vyrážela jsem v květnu 2019 s úmyslem projít si ji pěšky z jihu na sever. Osud však chtěl jinak a nakonec jsem ušla „jen“ přibližně 280 kilometrů od jihu k východnímu pobřeží.

Zrádný Sentiero Italia

Itálie se pyšní tím, že se zde nachází jeden z nejdelších treků v Evropě – Sentiero Italia dlouhý víc než 6000 kilometrů. Z toho na Sardinii je téměř 500 kilometrů, a právě tuto trasu jsem měla v plánu.

Začátek od obce Castiadas přes masiv Sette Fratelli byl bezvadný, krásná příroda, lesy, skalnaté útvary na kopcích a hezká turistická stezka. I další úsek na Punta Serpeddi (1069 m n. m.) s vysílačem stál za to, značka však vedla jinudy než na mapy.cz, přes obec Burcei. Na Monte Genis (979 m n. m.) zas dávaly keříčky znát, že tudy moc lidí opravdu nechodí.

V dalších úsecích se občasné značky začaly od mapy už úplně lišit nebo zcela chyběly, a postupně jsem ztrácela představu, kudy že to ten Sentiero Italia vlastně vede. Nějaké pěšinky většinou byly, jen nebyly značené a nebylo úplně jisté, kam vlastně směrují. V podobném duchu to pokračovalo i dál až po Ulassai. Některé úseky jsem raději šla po asfaltce, ale chtěla jsem zachovat kontinuitu pěšího pochodu.

Romantické městečko pod skalami Ulassai je jednou z bran do horské části Sardinie – pohoří Gennargentu a na sever vedle něj pohoří Supramonte. Zde už mi bylo jasné, že nechci přes hory spěchat nejkratší trasou, a taky že pokud bude Sentiero Italia nadále takhle orientačně složitý, pak mám na něj málo času. Navíc mě zpomalila i nepříliš příjemná předpověď počasí. Plánu projít si celý sardinský Sentiero Italia jsem tedy s radostí řekla sbohem.

Gennargentu a Supramonte

Od Ulassai na sever jsem šla v dešti a mlze, takže z krásných vyhlídek bohužel nebylo nic. Zajímavostí, která stojí za zastávku, je prehistorická megalitická stavba Nuraghe Serbissi. Dál jsem pokračovala přes vesničku Taquisara v údolí a přes kopce se vždyzelenými lesy, pastvinami a skalami klikatě na sever. V Montarbu se nachází návštěvnické centrum a lze zde tábořit. Odtud jsem stoupala na skalnatý Pizzu Margiani Pubusa (1324 m n. m.), bohužel opět zahalený v mlze. Mraky se naštěstí rozestoupily a ze slavného vrchu Perda Liana (1293 m n. m.), který se svojí dominantní vrcholovou skálou patří mezi symboly Sardinie, jsem již mohla obdivovat nádherné výhledy na všechny strany, včetně hřebene s nejvyšším vrcholem celého ostrova Punta La Marmora (1834 m n. m.).

Hřeben Punta La Marmora trochu připomíná Nízké Tatry. Jako nejvyšší část Sardinie je taky nejvíce vystaven větru ze všech stran a rozmarům počasí. No a bohužel jsem měla tu smůlu, že jsem na jeho vrcholky stoupala zrovna v době, kdy se zahalil do mraků a silně foukalo. Trasa od jihu není značená, ale stačí se držet hřebene. Na vrcholu jsem si vyfotila křížek v mlze a pokračovala dál, zatímco pomalu začínalo pršet, zde už značky jsou.

Kvůli větru jsem vrchol Bruncu Spina (1829 m n. m.) obešla po vrstevnici a byla jsem velmi ráda, když jsem došla na rodinnou horskou chatu Separadorgius. Pro sympatické chataře – manžele středního věku a milého dědu, jejího taťku, jsem byla ten den jediný host. Rodina zde žije již několik generací. Cesta dál na sever vedla přes další krásný horský hřeben, ovšem bez značení, hlavně na skalnatém kopci Littipori (1552 m n. m.) to bylo s orientací trochu složitější.

Před sebou jsem měla další krásné pohoří Supramonte. Až po Monte Fumai (1320 m n. m.) je orientace jen po vyšlapaných stezkách od dobytku složitější, ale pak už se začíná turisticky populární část hor.

Skalnatý vrchol Monte Novo San Giovanni (1316 m n. m.) nabízí jedinečné výhledy a je hojně navštěvovaný. O přístřešky a studánky není v této části hor nouze. Dál na sever si stezka udělala oblouček přes náhorní plošinku a následoval výstup na hřeben s nejvyšším vrcholem Monte Corrasi (1463 m n. m.). Corrasi je špičatá a majestátná skála s kolmým srázem na jedné straně, ale výstup nebyl tak náročný, jak by to podle jeho tvarů mohlo vypadat. Odměnou mi byl nádherný kruhový výhled a západ i východ Slunce. Z Corrasi lze sestoupit do města Oliena, ale já jsem pokračovala na severovýchod kolem skalnatého Punta Cusidore do údolí. Na závěr cesty jsem pak došla pěšky až k moři do Cala Gonone, přes město Dorgali po polňačkách a silnici.

Tipy:

• Na jih do masivu Sette Fratelli se dostanete autobusem z Cagliari. Do Gennargentu a Supramonte se lze místní dopravou dostat jak z Alghera, tak z Cagliari. Dobře fungoval i autostop.
• Mapy.cz offline se mi ve většině evropských zemí na turistiku osvědčují, ale Sardinie byla nepříjemnou výjimkou. Sentiero Italia na mapě jen občas odpovídalo realitě, někde byly neznačené pěšinky, někde vedla značená cesta jinudy a některá místa dokonce nebyla vůbec průchozí. V Supramonte bylo v terénu vice značených stezek, které na mapy.cz chybí. Doporučuji proto sehnat si nějakou místní mapu.
• V sardinských horách je minimální pokrytí mobilním signálem, počítejte s tím, že „v divočině“ nechytnete vůbec žádnou síť.

Může se hodit:

V Supramonte se nachází poměrně hodně turistických přístřešků. V jižní části hor jsou to většinou salaše. Na kopci Monte Novo San Giovanni je malá útulna přímo na vrcholu. V severní části Supramonte se jedná o dřevěné přístřešky kuželového tvaru, mnohdy bez uzavřené střechy.

Se zdroji vody je to různé, někde jsou upravené studánky, jinde jsem zas využila vodní filtr, protože delší dobu žádný pramen nebyl.

Ceny:

Ceny potravin jsou o něco málo vyšší než u nás. Ubytování na chatě mě vyšlo na 30 eur.

Víte, že…

• Sardinie má svůj vlastní sardinský jazyk, který je podobný katalánštině.
• Jedinečnou zajímavostí ostrova jsou tzv. „nuraghe“ – prehistorické kamenné stavby, které pochází z doby bronzové a jsou rozeseté po celé Sardinii.

Výhodné ubytování můžete zkusit výběrem některého ze stovek hostelů, hotelů nebo apartmánů, které najdete na tomto odkazu. 

Výhodné letenky můžete snadno vyhledat ZDE.

Cestovní pojištění na cesty s 50% slevou a nejvyšším krytím najdete na tomto odkazu.