Everest Base Camp trek patří mezi nejkrásnější a zároveň nejnáročnější trekingové trasy na světě. Na nepálské dobrodružství jsem se vydala minulý měsíc, sama, bez cestovky, průvodce, šerpy či parťáka. Pro start své výpravy jsem si navíc zvolila nepříliš známou oblast. V tomto článku se s vámi podělím o svou zkušenost a předám vám několik tipů.
Odkud začít?
Po několika dnech v hlavním městě Nepálu Káthmándú, kde můžete dokoupit vybavení k expedici, nastal den D. Většina turistů začíná ve městě Lukla, kam se dá dopravit vnitrostátním letem. Zpáteční letenka je však poměrně drahá (stojí okolo 290 dolarů) a také se jedná o nejnebezpečnější let na světě. Dva dny před mým plánovaným začátkem se srazilo letadlo z Lukly s helikoptérou. I proto jsem se rozhodla podniknout svou výpravu z nepříliš známého místa, ze Salleri. Trasa se odsud napojuje na historickou původní trasu horolezců, vedoucí z Jiri. Trvá o zhruba 3-4 dny déle, než cesta z Lukly.
Zběsilá cesta na trek
V den mého odjezdu mě měl vyzvednou jeep ve 4:30 na recepci hostelu. Lístek jsem zakoupila za 25 dolarů přes agenturu. Pokud ale dojedete přímo na hlavní stanici jeepů v Káthmándú, lístek vás vyjde na pouhých 15 dolarů. Ve 4:30 jsem tedy byla připravená, ale jeep nikde. Zaměstnanci 24hodinové recepce spali. Okolo 5:00 mi to už bylo podezřelé, proto jsem se rozhodla recepčního vzbudit. Zavolal do agentury a zjistil, že šofér čeká sice už od 4:00, ale na úplně jiném místě. Recepční mě ochotně doprovodil k řidiči. Ten byl sice poměrně naštvaný, ale naštěstí na mě počkal.
Očekáváte-li jeep plný turistů, jako tehdy já, jste na omylu. K mému překvapení, byla jsem v autě jediná cizinka! Většina pasažérů neuměla stejně jako řidič ani slovo anglicky. Pořád si vykládali v nepálštině, koukali se na mě a přitom se smáli. Nedivila jsem se jim. Celá situace byla dost komická. V jeepu pro osm lidí nás bylo natěsnaných deset. Ovšem to není všechno. Když jsme čekali v dopravní zácpě, vetřel se k nám do auta neznámý muž se slovy, abychom nabrali jeho i jeho zhruba 60letou obézní matku. Seděla jsem tedy s dalšími 11 Nepálci v narvaném vozidle a měla pro strach naděláno. Neměla jsem tušení, jestli vůbec jedeme do Salleri. Nepálci si však cestu skvěle užívali. Zpívali, tleskali a smáli se, až mě svým optimismem nakazili.
První noc na treku
Po 13hodinové cestě jsme nakonec přece jen dojeli do správné destinace. Posunky jsem se zeptala řidiče, jestli je tady nějaký hotel. Dovedl mě do podniku, který vedl jeho známý. Budova byla plná nepálských mužů, ale jeden pokoj měli volný. Jednalo se o chladnou místnost vypolstrovanou igelitem, která nešla zamknout. Byla jsem však tak unavená, že jsem souhlasila. Na internetu jsem se k mé hrůze dočetla, že s rostoucí nadmořskou výškou je ubytování horší. Tohle ubytování naštěstí bylo nejhorší, v jakém jsem byla.
Majitel mi uvařil můj první dal bhat, typické jídlo na treku. Jedná se o rýži s vařenou čočkovou polévkou, která se do rýže nalije. Stála mě pouhých 200 NPR, což je zhruba 41 kč. Na večeři jsem se seznámila s Nepálcem, který uměl anglicky. Byl to majitel agentury s jeepy a nabídl mi odvoz o kus dál. Tím bych se značně přiblížila Lukle, kde začíná turistická oblast. Hodně jsem nad tím uvažovala. Za celý den jsem nespatřila jediného turistu a od toho jít sama mě odrazovali i místní. Slyšela jsem však, že je trasa ze Salleri moc krásná a autentická. Bylo mi líto nechat se o to ochudit. Rozhodla jsem se tak, že se nenechám ovládnout strachem a zítra vyrazím. Pěšky.
Na pokoji byla taková zima, že jsem na sebe oblékla všechny vrstvy oblečení včetně zimní bundy a čepice. Když jsem však poprvé zahlédla z okna Himaláje, bylo po starostech. Obloha se zcela vyjasnila a kouzelné zasněžené velehory zářily na míle daleko.
Jdeme na to!
Další den jsem začala výpravu. Svým blond zevnějškem a trekingovými holemi, které vydávaly velký rámus, jsem hodně upoutávala pozornost. Naštěstí za mě strach brzy opadl. Zjistila jsem, že jsou Nepálci velice milí. Často mi ukazovali správný směr nebo si se mnou povídali. Překvapilo mě, že dost Nepálců umí dobře anglicky, zejména děti. I krajina byla úžasná. Málokdo ví, že v Nepálu najdete rozsáhlá terasovitá pole, možná ještě větší než v jiných asijských zemích. V ranních hodinách jsem se mohla kochat prvními výhledy na Himaláje. Byla jsem nakonec moc ráda, že jsem si trasu nezkrátila.
Cizince jsem nakonec potkala. Překvapivě, na této neturistické části nebylo jediného dne, kdy jsem šla sama. Narazila jsem na několik sólo trekařů, kteří byli velmi přátelští. Další věc, která mě na treku překvapila, bylo, jak je úsek ze Salleri náročný. Věděla jsem, že trasa nebude žádný med, ale skutečnost předčila má očekávání. Každodenně nás čekala velmi prudká stoupání a klesání. Terén byl místy pokrytý až 15 cm vrstvou oslích výkalů. Mohou za to oslí karavany, které přenášejí zboží. Do oslích výkalů jsem čtyřikrát uklouzla, ale spíš jsem se tomu smála. Oslí trus na oblečení skvěle ladil s image dobrodruha.
Trasa z Lukly
Čtvrtý den treku jsme se napojili na turistickou část, vedoucí z města Lukla. Tady mě čekal velký šok… O co se jednalo? To se dozvíte ve druhé části článku. Dozvíte se také, jaká místa nevynechat a jak poznávat kulturu i v turistické oblasti. Dám vám také několik tipů, jak se vyvarovat výškové nemoci a jak rozpoznat její symptomy. Chůzi zdar!
Rada na závěr:
Pokud se vydáte na trek v jarních měsících, začněte den brzy. Na trase ze Salleri se zvedala oblačnost již kolem 7:30 ráno, poté Himaláje už moc neuvidíte. Přivstat si se tedy rozhodně vyplatí. Ve vyšších nadmořských výškách se za dobrého počasí tento čas naštěstí mírně posune. Přesto na jaře platí, že čím dříve vstanete, tím déle se můžete kochat majestátními výhledy.