Expedice Austrálie (1. díl)

Ale po pořádku. V polovině října jsme, po krátké zastávce v Dubaji, přistáli na letišti v Sydney. Naši kamarádi bydlí na okraji národního parku, jehož součástí je také Botany Bay. Stojím před monumentem James Cooka a říkám si, že tady se splnil jeho sen, objevil nový kontinent. Na jeho lodi Endeavour bylo mnoho členů Královské vědecké společnosti, kteří byli nadšeni z neznámých rostlin a živočichů a jejich úmyslem pravděpodobně nebylo ukrást zemi domorodcům. Po osmnácti letech připlula z Anglie flotila lodi v čele s Phillipem Arthurem pravděpodobně již z jinými úmysly. Mezi námořníky a jejich manželkami bylo také více než 700 trestanců. První trestaneckou kolonii založil Phillip Arthur ve vedlejší hluboké  zátoce, kterou nazval Sydney harbour.

Divoké pobřeží

Další dva dny jsme prochodili s dalekohledem na divokém pobřeží nedaleko Sydney pozorováním velryb. Tyto neuvěřitelně obrovská zvířata připlouvají s mláďaty na své cestě do Antarktidy. Poprvé jsme viděli divoké australské pobřeží, rozbouřený oceán a také tzv. midden – místo, kam přicházeli domorodci se najíst. Nyní je to již jen chráněné území. V  NSW již původní aborigines nepotkáte.

V Sydney, tam to žije

Ve městě začínala každoroční výstava, kde umělci z celého světa, vystavují svá díla přímo na břehu moře. Na promenádě mezi nejslavnější australskou pláží Bondi a Coogee jsou vystaveny nejbizarnější díla, která si dokážete představit. V neděli jsme využili volnou jízdenku (jen 2,5 AUD) na všechny druhy dopravy, které nejhlubší přírodní přístav na světě nabízí. Vstupní bránu z Tichého oceánu tvoří  jižní a severní hlava (South a North head). Odtud je to téměř dvacet kilometrů k ústí řeky Paramatta, do centra Sydney. Každý, kdo přijede do Sydney, chce vidět Sydney Opera House a Harbour bridge. Z jedné strany k ní přijdete přes fantastickou botanickou zahradu a z druhé strany od nábřeží Circular Quay. Množství kavárniček, restaurací a míst k posezení jen potvrzuje genialitu dánského architekta Jorna Utzona a moudré rozhodnutí tehdejších radních, umístit rozevláté plachty Opery právě v této části přístavu. Měli jsme na Sydney více než týden, během kterého jsme několikrát navštívili nejstarší část města The Rocks (Skály). Tady začala trestanecká a přistěhovalecká historie Austrálie. Nyní jsou ze starých domů prvních osadníků a dozorců galerie, restaurace a v sobotu jedno velké tržiště. Projeli jsme se přes Harbour Bridge – mimochodem, některé jeho ocelové součástí dodávala Poldi Kladno.

Sláva Olympijských her

Lodí jsme zajeli také do olympijského parku, neboť o Olympijských hrách v roce 2000 se mluví všude na světě v superlativech. Desítky sloupů se jmény dobrovolniků připomínají, že celé město žilo hrami. Díky tisícům dobrovolníků se tyto hry staly ukázkou, jak má největší sportovní svátek vypadat. Jeden den jsme ztrávili v Penrith, kde jsme několik hodin raftovali na olympijském kanálu pro vodní slalom a obdivovali jeho technickou dokonalost, ale i obtížnost. Tady získala olympijské zlato ve vodním slalomu Štěpánka Hilgertová. Její jméno je také uvedeno na desce vítězů u vchodu na závodiště. Za několik hodin raftingu jsme zaplatili 100 AUS dolarů na osobu. Kdo chce trénovat na kanoi či na kajaku a je obyvatelem Sydney platí jen symbolickou cenu. V blízkosti města jsou pak Modré hory, desítky kilometrů neprostupných eukalyptových lesů, jejichž barva dala horám název. Zajímavostí je, že autem přijedete na náhorní plošinu a všechny traily začínají s kopce dolů.

Písečné duny

V dalších dnech jsme vyjeli asi 250 km na severovýchod do Port Stephens. Tady jsou největší pohyblivé písečné duny na jižní polokouli a nám se zdálo, že jsme zpátky v Dubaji. Velbloudí karavany, možnost půjčit si čtyřkolku a jezdit do nekonečna v dunách a do toho divoký bouřlivý oceán. Velbloudi, kteří byli do Austrálie přivezeni stejně, jako mnoho dalších živočichů z jiných kontinentů jsou nyní výhodným vývozním artiklem do arabských zemí. Při západu slunce jsme jen těžko rozlišovali, kde končí pevnina a začíná moře a obloha. Domorodci tuto část pobřeží nazývají Birubi, na některých mapách jako Anna Bay.

Nebyli bychom ale v Austrálii, kdybychom se nezajímali o jejich miloučké koaly, klokany a wombaty. Posledně jmenovaný vačnatec vypadá jako prasátko v medvědí kůži a kamkoliv jsme vyjeli mimo asfaltové silnice se nám pletl pod nohy. Je neškodným býložravcem a svá miminka má ve vaku, který se otvírá dozadu směrem k zadku. Na koaly jsme se zajeli podívat do rozlehlého parku Oakvale farm. Koalové nespali, cpali se eukalyptovým listím. Zajímavostí je, že eukalyptů je asi 600 druhů, ale koalové žerou listí jen asi z 15 % z nich. A protože je eukalyptus jedovatý, koalové jsou stále ospalí a vypadají jako přiopilí. Ve volné přírodě je špatně najdete, většinu času prospí v rosochách stromů, kde mají dokonalé mimikry. Bohužel jich večer dost končí pod koly automobilů. Výstrahy jsme viděli skoro všude. S klokany jsme si užili celé odpoledne, nechávali se krmit, hladit a pobíhali za námi jako pejsci. Australané jsou hrdí na svou faunu a floru a ochrana přírody tady není jen slovo.

Blíží se Expedice Tasmánia

Uplynulo prvních deset dní a byl čas na přípravu Expedice Tasmánia. Naši kamarádi Jitka a Rolli naložili obytnou Toyotu Hiace vším potřebným na třítýdenní cestu. Měli jsme naplánováno čtyřdenní cestu ze Sydney do Melbourne. Jeli jsme po příbřežní komunikaci Princess HWY, z počátku vysoko nad mořem, s nádhernými vyhlídkami na běsnící Tichý oceán. Po ujetí asi 120 kilometrů jsme přijeli na překrásné téměř liduprázdné pláže Jervis bay. Bohužel i tady idyla kouzelných pláží končí, viděli jsme projekt na výstavbu hotelového komplexu. Písek na plážích je sněhobílý, mnoho lidí se nekoupalo a tak nám bylo líto, že i tady se začíná mohutně stavět.

Light to Light Walk

Ve městě Eden jsme se zastavili ve velrybářském muzeu. Australané nejsou moc pyšní na svou trestaneckou minulost, stejně tak na éru velrybářství. V  idylické uzavřené zátoce Twofold bay velryby doslova naháněli ke břehu a pak nastala jatka. Můžete se tady zaregistrovat na několikadenní trail Light to Light Walk. Trasa začíná v  Ben Boyd National park u staré věže z roku 1846 a tři dny putujete buší přes dva kempy až k majáku Green Cape. Cesty jsou tady dobře jištěné, místa na kempování v divočině mají většinou vodu a toalety a někde jsou i chatky, tak není třeba brát stan, jen jídlo a spacák. Na start a do cíle pro poutníky přijede auto neboť od civilizace jsou to místa hodně vzdálená. Dojeli jsme k majáku Green Cape naší toyotou, ale šedesát kilometrů úpěla na nezpevněné vozovce a Rolli se jen modlil, aby nezačalo pršet. V mazlavém červeném písku by se jeho kemper asi dost trápil. Neustále nás překvapovala divoká příroda a téměř liduprázdné silnice.

Hadi a pavouci v Austrálii

V Eden jsem potkala svého jediného hada, přímo na ulici, byl to ten z nejjedovatějších „red belly black“ , v překladu, černý s rudým břichem. Ráda bych se zmínila o mýtu, který panuje asi všude po světě, že je Austrálie zemí jedovatých hadů a pavouků. Určitě jsou neobydlené oblasti, kde se této havěti vyskytuje více, ale tam, kam přijde běžný turista to tak dramatické, jak se o tom vypráví, není. Australané jsou preventivně opatrní, do lesa a na bushwalking chodí v návlecích na boty z pevné kordury, nestrkaji nohy ani ruce do úzkých prostor, ale určitě nejsou vyplašení. Jsou na přírodu své drsné a nádherné země zvyklí.

Dvakrát jsme přespali v kempu blízko pobřeží, jednou v domě, který jsme našli pomocí Air B & B. Za Bairsdale jsme odbočili do vnitrozemí a u jezera Glenmaggie jsme podle navigace našli velký opuštěný dům. Od pronajímatele jsme měli číselný kod ke schránce, ve které byly klíče. Luxusně zařízená chata s krbem a několika ložnicemi a zařízenou kuchyní byla jako ze sna. Po předchozím studeném a deštivém dni se nám krb a postele s vyhříváním moc hodily. Kolem nás pobíhali klokánci wallaby, poletovali papoušci všech barev a nikde nikdo. Jen hluboké eukalyptové lesy. Jezero je součástí kaskády, pro výrobu elektřiny a využívají jej především rybáři.

Je Austrálie opravdu rájem?

Stále více jsme si uvědomovali jak je Austrálie jiná, lidé jsou přijemní, ochotní, nikde se nekrade, všichni si pomáhají, snad je to přírodou a velkými vzdálenostmi a možná také neblahými zkušenostmi z trestaneckých dob. Poslední noc na pevnině, kousek nad Melbourne jsme přespali v zajímavém domě, ve tvaru bumerangu postaveném z vepřovic. Stoupali jsme poměrně dost vysoko do hor na větrnou hůrku, kolem bylo vidět zarůstající spáleniště. Hektary a hektary lesů tady v roce 2009 shořely.

Naši hostitelé nám vyprávěli smutnou historii boje o vlastní život a dům a o tom, jak nedokázali svým méně šťastným sousedům pomoci. Nyní mají nejen kolem celé střechy vodní sprchy, ale i protipožární kryt. Australské podnebí dovede být kruté, jeden den stoupají teploty ke čtyřicítce a druhý den klesá teplota k nule. Jižní vítr tady přináší zimu a chlad z Antarktidy. Prostě jsme u protinožců. Druhý den jsme se nalodili společně s mnoha offrouďáky na trajekt Spirit of Tasmania. Přejet 500 kilometrů široký průliv Bass Strait trvá celou noc. Nevzali jsme si kabinu, ale jen pohodlné sedadla na horní palubě, která vypadala jako business class v letadle.

Po stopách Antonína Šponara

Po nádherných 14 dnech na Tasmánii jsme se opět vylodili v Melbourne a pokračovali přes Sněžné hory zpátky do Sydney. Když přijedete do Austrálie, tak všude narazíte na stopy Čechů. A po stopách jednoho z nich jsme se vydali. Tony Sponar je nazýván i po šedesáti letech králem australských hor a jeho jméno najdete na mnoha místech v oblasti Sněžných hor. A jak celá historie začala? Listuji jeho životopisnou knihou Snow in Australia ?..that’s news to me a do plánu šestinedělní cesty po Novém Jižním Walesu, Victorii a Tasmánii, zařazujeme i pobyt v Thredbo, v lyžařském středisku ve Sněžných horách, které v roce 1957 Tony Sponar založil.

Chtěli jsme pátrat po historii muže, který ani po šedesáti letech není v Australii zapomenut. Po dlouhé cestě do nitra Sněžných hor přijíždíme do Thredba. V  místním muzeu lyžování získáváme množství informací o zakladateli, českém lyžaři Antonínu Šponarovi. Tento vizionář, který do Austrálie přijel svou ženou Elizabeth v roce 1950, měl jasnou vizi. Najít prudké a dlouhé svahy pro výstavbu moderního lyžařského střediska.

A to se mu v roce 1957 podařilo. Jeho jméno nese jedna z lanovek, na skále při cestě k nejvyšší hoře Austrálie Mount Kosciusko (2228 m n.m.) je jeho deska a přes kopec hotel, který vybudoval na ruinách spáleniště nejstaršího australského hotelu Kosciusko. V sedmdesátých letech se objevil i doma v Čechách a tady jej zastihla zpráva o smrti jediné dcery Luisy, která při cestě za vánočními nákupy uhořela v autě. Tony Sponarovi se zhroutil svět, opustil svůj domov v Jindabane, hotel zanechal své ženě a stal se z něj osamělý mořeplavec. Zemřel v roce 2002 ve věku 82 let a není známo kde. Nechtěli jsme se s touto informací smířit a věřím, že se nám za pomoci pamětníků, kterých již není mnoho, podaří zjistit, kde má Tony hrob.

Austrálie je jiná, po všech stránkách. Její neuvěřitelná fauna a flora je fascinující a její obyvatelé také. Celkem jsme včetně Tasmanie najeli 5000 kilometrů. Za šest týdnů jsme viděli jen malinký kousek této obrovské, doposud na mnoha místech neprobádané země. Chtěli bychom se ještě vrátit.

(Pokračování příště)

Poděkování Jitce a Rolli za přípravu cesty

 

Pár informací k cestě:

Cestu bych doporučovala volit v říjnu a listopadu, kdy začíná australské léto. Let  Praha – Sydney trvá nejméně 22 hodin. Doporučovala bych koupit letenky od letecké společnosti Emirates s jedním přestupem v Dubaji.

Do Austrálie potřebují občané České republiky tzv. eVisitor, který opravňuje ke vstupu až na dobu tří měsíců.

Časový posun: je +10 hodin (+9 hodin letního času)

Většina obchodů v NSW a Viktorii zavírá v 17 hodin. Alkohol včetně piva je možné koupit jen ve specializovaných obchodech s lihovinami, které mají otevřeno dlouho do noci.

Velká města jako je Sydney a Melbourne mají síťové jízdenky (obdoba naší Lítačky) a v Sydney platí v neděli tzv. family day, kdy se jezdí celý den jen za 2.5 AUD.

1 AUD = 16.76 Kč

Jezdí se vlevo

Zarezervujte si výhodné ubytování…